Případ Anny O.

Případ Anny O. byl tím, co Freuda nejspíš nejvíce inspirovalo k „vynálezu“ psychoanalýzy, ovšem sám o sobě náleží do preanalytické fáze. Přítele Breuera, s kterým se jako se starším lékařem seznámil při studiích a který ho dlouhou dobu podporoval, téměř donutil k napsání tohoto chorobopisu, který byl o Bertě Pamppeheimové. Poprvé se o tomto případu Freud dozvěděl v roce 1882 od Breuera, prostřednictvím nejen jeho poznámek. Pak případ sledoval, a i později se chtě nechtě o Bertě dozvídal, jelikož byla několikanásobně spřízněná s jeho ženou.

Případ začal v roce 1880, kdy byl k devětadvacetileté ženě poprvé povolán Breuer. Diagnostikoval těžkou hysterii a začal ženu léčit. Ta trpěla fyzickými poruchami, které však měly původ v psychickém vypětí, protože se po nocích starala o nemocného otce. Breuer léčil klidem na lůžku, ale rok na to otec umírá a symptomy se vrátily. Breuer byl jediný, komu dívka důvěřovala, a tak mohl vyzkoušet hypnózu. Uváděl do ní Bertu dvakrát denně: ráno nechával dívku samostatně hovořit mnohem více a dělal si poznámky; večer poznámkami zhypnotizované ženě pomáhal jako vodítkem a snažil se zjistit více konkrétních informací. Naváděním se dozvěděl to, co by dívka při vědomí nikdy neřekla. Když prozradila, že raději, než být s otcem, by dělala něco jiného, příznaky postupně zmizely a léčba tak byla velmi úspěšná, ovšem pacientka měla k doktorovi čím dál blíž, což se nelíbilo jeho ženě, a tak Breuer v roce 1882 léčbu náhle přerušil. Berta si vsugeruje porodní bolesti a ještě ten večer se zmítá v křečích, křičíc: „Teď se narodí dítě doktora Breuera“. Ten je přivolán, uvede ji naposled do hypnózy a pak odešle do sanatoria a sám odjede se ženou na jakési druhé líbánky.

Freud mu to velmi vyčítal a nutil Breuera, aby v léčbě pokračoval kvůli výzkumu. Nakonec ho přesvědčil k napsání chorobopisu Anny O., na jehož základě pak společně publikovali Studie o hysterii (nikoliv bez vzájemných neshod).

Z tehdy již známého lidového léku – „vymluvit se, vyplakat se“ – vytvořili terapii a nazvali ji katarzní metoda. Z ní se vyvinula o hodně později, již bez Breuerovy účasti, psychoanalýza. K tomu ovšem Freud musel ještě rozvinout metodu volné asociace, dialog mezi lékařem a pacientem, nijak zvláště častý a v jeho době/prakticky často i dnes spíš nechtěný, dokonce postupně povýšit na téměř monolog (čímž vyloučil nebezpečí ovlivnění vzpomínek lékařem), a aby ještě méně rozptyloval, vytvořil i dokonalé prostředí k léčbě, které je dnes známé především jako pojem Freudova pohovka.